Rozjímání k modlitbě "Otče náš"

Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, požádal ho jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se…“ A jako odpověď na tuto prosbu Pán svěřuje svým učedníkům a své církvi základní křesťanskou modlitbu:

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

Modlitba Páně je shrnutím celého evangelia. Když ji Pán Ježíš svým učedníkům předal, dodal k tomu: „Proste a dostanete.“ Každý tedy může podle svých potřeb vysílat k nebi různé modlitby, začínaje ovšem vždycky modlitbou Páně, která zůstává základní modlitbou a vzorem všech našich osobních modliteb.

Otče…

„Víra v Boha jakožto Otce byla a je v posledních dvou staletích podrobována velmi sžíravé kritice. Přesvědčení, že Bůh má vůči člověku otcovské vlastnosti, tedy že je moudřejší, starší a silnější, že více než my rozumí tomu, co se ve světě děje a že jsme mu za své jednání zodpovědní – právě toto přesvědčení bylo prohlášeno za infantilní představu. Lidstvo je prý dospělé a Otce, který byl pro ně tak důležitý v jeho dřívějších stádiích, už nepotřebuje: Samo převzalo zodpovědnost za sebe i za osud světa. 20. století bylo více než jiná naplněno nikdy dříve nevídaným počtem mrtvol, stoletím stále obtížněji dýchajícím vzduch otrávený olovem. Jestliže se v 19. století zachvěla víra v Boha coby nekonečně dokonalejšího Otce, což se mohla v minulém století nezachvět víra v dospělost a zodpovědnost člověka?"

Mít Otce v nebesích znamená: 

mít někoho, v koho můžeme skládat důvěru, i když se nás naši vlastní otcové zřeknou,

někoho, koho se můžeme ptát, i když naše matky neodpovídají,

někoho, kdo nám dává bratry a sestry… Někoho, kdo dovede milovat.

První slovo modlitby Páně je také jejím základním obsahem. Všechny prosby následují poté, co díky Ježíšově výzvě smíme nazývat Boha OTCEM. Bůh je svrchovaný Pán nebe i země a jeho tajemství je neuchopitelné. V dějinách spásy se však stalo naprosto zjevným, že si Bůh vůči lidem neudržuje chladný odstup, ale sklání se k nim a dává se poznat jako TAJEMSTVÍ LÁSKY.

Obracíme se k Bohu jako k Otci, i když v projevech jeho lásky můžeme vypozorovat také rysy mateřské. Jen u Boha, jehož láska přerůstá v milosrdenství, je náš pravý domov. Jen Bůh, který je ve své lásce mnohem mateřštější i otcovštější než sebelepší pozemský otec či matka, nás může a chce spasit. Jako jsou malé děti zcela závislé na lásce svých rodičů, tak jsme i my v otázce věčného života zcela závislí na lásce Boží. („Nebudete-li jako děti, do Božího království nevejdete“). Proto se máme s důvěrou obracet k Bohu jako k Otci, abychom si vyprosili to, čím dosáhneme spásy, štěstí a požehnání. Modlitba Páně bývala někdy při mši svaté uváděna těmito slovy: „Dej, ať se odvážím vzývat tebe, nebeského Boha, jako Otce, a vyznat: Otče náš…“ (Jan Chrysostom).

„Můj Otče, odevzdávám se ti. Učiň se mnou, co se ti zlíbí. Ať se mnou učiníš cokoli, děkuji ti za to. Jsem připraven na všechno. Všechno přijímám. Nepřeji si nic jiného, než aby se tvoje vůle vyplnila na mně a na všech tvých tvorech, můj Bože. Odevzdávám svou duši do tvých rukou. Dávám ti ji, můj Bože, s celou láskou svého srdce, protože tě miluji, a protože je potřebou mé lásky dát se, odevzdat se do tvých rukou bez míry, s nekonečnou důvěrou, protože ty jsi můj Otec.“ (Charles de Foucold)

Otče náš…

Nezrušitelně a od přirozenosti jsem ČLOVĚKEM mezi mnohými druhými, z milosti pak jsem KŘESŤANEM mezi mnohými bratřími a sestrami. Společný Otec z nás činí bratry a sestry; se ztrátou lásky k nim se "ztrácíme" Otce.

… jenž jsi na nebesích

Tato slova nám připomínají Boží svrchovanost; jinými slovy to, že Bůh zůstává Pánem i nad našimi prosbami a žádnou důvěrností si jej nelze podmanit a zmanipulovat. Ale stejně dobře lze věc obrátit: Ten Svrchovaný a Nevystižitelný, Král a Pán všeho stvoření, kterého neobsahují ani nebesa nebes (1Král 8,27), se z pouhé milosti stal naším Otcem a chce, abychom našli odvahu ho takto oslovit a vzývat. A zůstává našim Otcem i uprostřed vší lidské osiřelosti („Copak může matka zapomenout na své dítě? A i kdyby se tak stalo, já Hospodin na tebe nikdy nezapomenu“; Žl 27,10: „I kdyby mě otec s matkou opustili, Hospodin se mě ujme“).

I když nám slovo „nebesa“ nejprve připomíná „to nahoře“ nad zemí, „oblohu“, víme, že Bůh „nebydlí na nebi“ v tom smyslu, jak jsme si snad jako děti představovali. Přesto však není to, co se tehdy „dětinsky“ říkalo o Otci „na nebesích“, který bydlí nad oblohou, prostě lež. Protože to „nad hvězdnatým nebem nad námi“ – i když nás to vede do nepředstavitelných hlubin a dálek vesmíru – je stále rovněž symbolem toho, že naše „dole“ není vším, že jsme poutníky na cestě k tomu „tam nahoře“, k tomu, co hledáme, vyhlížíme a obrazně také nazýváme „nebesy“.

Je-li první vzepětí modlitby touhou po nebeském domově, je s tím zároveň spjata prosba o nebe na zemi; o to, aby On „sestoupil dolů“. Právě o to úpěnlivě prosí všech sedm proseb modlitby Páně, aby nebe již nebylo tak daleko a Bůh byl naším Otcem nejen na nebi – jednou v budoucnu, tam nahoře – , ale již nyní, zde na zemi, v našich srdcích a v našem životě.

Posvěť se jméno tvé

Jméno … znamená víc než pouhé označení, protože zastupuje svého vlastního nositele. Boží jméno je tedy Bůh sám. První a nejvroucnější přání, které leží Ježíšovi na srdci, je, aby se jméno Boží, tedy sám Bůh, „posvětilo“; tedy, aby se „stalo velkým“ a projevilo se jako svaté. Podle Ježíšova návodu by měl učedník na počátku modlitby … nejprve zcela prostě vyjádřit své nejmilejší přání, svou nejnaléhavější prosbu: Otče, ať jsi oslaven a ať uzříme tvou slávu. Církev v této prosbě volá po vysvobození ze stavu, v němž je Boží jméno v pohrdání a tím i ti, kdo je nesou: nechť se Bůh dá poznat a nechť jej uzříme jako Boha velikého a vznešeného! Zároveň prosíme o milost, aby se i náš život stával nástrojem, jímž Bůh zjeví a zvěstuje světu svou svatost – svou láskyplnou tvář.

Přijď království tvé

Upřesňuje první přání modlitby, aby se posvětilo jméno našeho nebeského Otce: ať zbuduje své panství, ať zavládne jeho královská moc a ať přijde viditelně a definitivně jeho království. Neboť jen od Božího království smíme skutečně očekávat svobodu, spravedlnost a vítězství nad hříchem a nad smrtí, aniž bychom propadli utopii nebo iluzi.

Boží království není z tohoto světa. S Ježíšem však na náš svět přišlo a uskutečňuje se „zárodečně“ v srdcích těch, kdo Ježíše přijali za svého Pána a Spasitele. Básník Václav Renč v tomto smyslu píše o Ježíšovi, že je:

Král panující v hloubi duší, skryt jako zpěv těm, kdo jsou hluší. Král neskonalé naděje!

V této prosbě tedy vyjadřujeme touhu po tom, aby nad námi Bůh panoval jako král: aby ukončil vládu starého člověka, lidské svévole a násilí, hříchu a smrti, a definitivně nastolil vládu Lásky a Pravdy.

Kdy přijde Boží království přesně nevíme; není to ani naše věc. Naše věc je připravovat přicházejícímu Králi cestu: žít evangelium, zvěstovat jeho poselství a vydat se v Ježíšových stopách do služby lásky.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi

Nyní máme prosit Otce, aby se všude na zemi a ve všech lidech uskutečnilo to, co naplnil Ježíš. Ježíš si přeje, abychom měli život a měli ho v hojnosti. Boží vůlí je, aby se nám život povedl. Zároveň s tím, že nás Ježíš učí o to prosit, ukazuje nám také, že nemůžeme naplnit Boží vůli z vlastních sil. Naše vlastní rozpory jsou příliš velké; je to svévole, kterou potíráme, ale kterou sami nemůžeme porazit.

„Ne má vůle ať se stane, ale tvá“ (Lk 22,42). Když se takto na Olivetské hoře modlil i Ježíš, který byl úplně bez hříchu, oč více potřebujeme tuto prosbu my, abychom přemohli odpor, s nímž se v nás hřích staví proti Boží vůli. Ať nad tvou vůlí, Bože, má nezvítězí. Zároveň i zde prosíme o definitivní příchod Božího království a nového věku, v němž už půjde vše podle Boží vůle a nic podle lidské zvůle. Narozdíl od nebe je země prostředím dosud poskvrněným hříchem, a tak je prosba „buď vůle tvá“ výrazem bytostné touhy, aby Bůh prosadil svou dobrou vůli proti všemu lidskému (i mému) chtění a usilování, které s jeho úradky není v souladu.

„Všude, kde někdo podá ruku druhému, rozdělí se o svůj plášť, pomáhá nemocnému, pranýřuje nespravedlnost, brání život; všude, kde někdo přemůže ve svém srdci sobectví, násilí a nenávist, všude, kde se skloní v gestu lásky k někomu potřebnému – tam se plní Boží vůle a život vítězí nad smrtí."

„Co budeme dělat? Svou vlastní vůli? Vůli svého otce? Vůli své matky? Vůli zákonodárců? Vůli mocných? Ať se v nás stane tvá vůle, abychom přišli sami k sobě. Dej, ať se tvá vůle stane v nás, abychom všichni přišli k tobě."

Chléb náš vezdejší dej nám dnes

„Dnes nám dej chléb, který potřebujeme: člověka, slovo, znamení, píseň, abychom se stali tím, co ostatní potřebují."

Chléb byl odedávna souhrnným označením všeho potřebného k životu (tělesnému i duchovnímu) a pak i symbolem sytosti, hojnosti čili blaženého času.

Bůh nám dává zemi. Z ní vyrůstá pšenice a rýže, maniok a kukuřice – plod země a plod lidské práce – potrava, o kterou se musíme dělit s hladovými. Když prosíme Boha o náš každodenní chléb, míníme všechno, co potřebujeme pro život – chléb a vodu, teplo a domov, práci, přátelství a vztahy, jeho požehnání. Ale nejen to: Bůh nám dává své slovo. Dává nám svůj chléb. Dává nám svého Syna Ježíše. Ve svaté eucharistii se stává On sám našim denním Chlebem. Vezdejší chléb, který nám dává Bůh darem, není jen tělesnou potravou, je to „chléb lásky“, jíž se sytíme a bez níž bychom zahynuli, je to „chléb života“; sám Ježíš, který se nám dává za pokrm.

A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům

„Vím, že jsem jen slabý a zraněný tvor, že ve mně není žádné dobro s výjimkou toho, které přichází od Tebe… Vím, že se v ničem nepodobám Tvému Synu. Proto Tě, Otče, pokorně prosím: odpusť mi moje viny pro své Milosrdenství a pro mou snahu učit se odpouštění. Uvolni, prosím, lana chyb, která mne svazují, jakož i já pouštím z rukou vlákna, jimiž držím chyby ostatních. Ulehči mi tíhu utajených dluhů, jakož i já zbavuji druhé povinnosti je splácet. Vymaž stopy mých selhání jakož i já vymazávám ze svého srdce chyby ostatních… Amen."

Odpuštění je Boží dar, o který lze jen prosit a přijmout jej, ale nelze si je obstarat vlastní silou. Tato prosba o odpuštění je v modlitbě Páně jedinou, kterou Ježíš komentuje: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky“. Máme-li prosit o to, aby se naplnila Otcova vůle a přišlo jeho království, pak je třeba prosit i o to, aby jeho vůle proměnila naše srdce, abychom si mohli navzájem „ze srdce“ odpouštět. Když to neučiníme, nemůže naše tvrdé srdce přijmout ani Boží milosrdenství, které se nám v Kristu neomezeně otevírá.

Boží milosrdenství nemá hranic – je nekonečné. Jediné hranice, které omezují jeho působení, jsou ty, které mu stavíme do cesty. Tato prosba nás upozorňuje, že velikou hrází, která nám brání přijmout Otcovo odpuštění, je naše neschopnost či neochota odpouštět. („Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“).

Jestliže zakoušíme, že jsme Bohem milováni, milujeme. Jestliže víme, že nám bylo odpuštěno, odpouštíme, a tak se podílíme na díle smíření.

Tato prosba nás také učí uvědomit si, že jsme spoluodpovědní za zlo, které nás obklopuje a prostupuje námi. Pokud zůstaneme uvězněni ve vlastních nářcích na hroznou dobu, ve které žijeme, a na strašné situace, které musíme snášet, a na ten děsivý osud, který prožíváme, pak u nás nikdy nemůže dojít k pokání – k vnitřní proměně. A pokání může vyrůst jen z kajícího srdce. Pokud jsou naše ztráty čistým osudem, jsou naše zisky čistou náhodou! Osud nevede k pokání ani šťastná náhoda nevede k vděčnosti. Jsme spoluodpovědní za stav světa kolem nás. Jsou to i naše viny, naše kompromisy se zlem, naše polovičatost, které brání Boží milosti, aby proměnila tento svět.

„Odpusť nám naše viny, jako my si odpouštíme navzájem. Přijď nám naproti na půl cesty, jako my si vycházíme vstříc. Podej nám ruku, jako my si podáváme ruku jeden druhému. Nepočítej naše hříchy víc, než my si je počítáme navzájem. Měj s námi trpělivost, jako my máme trpělivost jedni s druhými. Dej nám ještě jednou šanci, jako my si dáváme šanci navzájem. Posiluj nás proti pokušení, jako my se vzájemně podpíráme. Zbav nás od zlého, abychom tě mohli všichni společně velebit."

A neuveď nás v pokušení

„Neuveď mé kroky do moci hříchu a uchraň mě od moci viny a od moci pokušení a od moci pomíjivých věcí."        z židovské večerní modlitby

Pokušením je souhrnně myšleno veškeré ohrožení, které by mohlo vést k našemu odpadnutí od Boha. V předposlední prosbě prosíme o to, abychom pokušením nebyli přemoženi a nedostali se do moci hříchu. Nejde o to, aby nás Bůh chránil před pokušením, nýbrž o to, aby nás chránil v pokušení, ve zkoušce. Smyslem tedy není, abychom byli pokušení vůbec ušetřeni, ale aby nám v něm Bůh pomohl obstát, zvítězit nad ním – aby nás z něho vytrhl. Také Ježíš se za nás ve večeřadle modlil v tomto duchu: „Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého“ (Jan 17,15).

Prosíme hlavně o to, abychom nezbloudili od Ježíše. Ale je třeba prosit i o ochránění před vším tím, co nás ohrožuje v nás samých. „Pane, zachraň mě před sebou samým!“ modlil se sv. Augustin. To je pokorné volání o pomoc, vyznávající, jak bezbranní jsme se svými vlastními silami před tím, co se pro nás může stát pokušením skrze zbloudění našeho srdce.

Ale zbav nás od zlého

Když se modlíme: „Zbav nás od zlého“, předkládáme bídu světa před nebeského Otce. Myslíme na katastrofy, které nás ohrožují, ale také na zlo, do kterého jsme neúmyslně zataženi a do kterého zatahujeme druhé. Myslíme na zákony a mezinárodní dohody, které mají za cíl prodloužení konfliktu, na to, aby silní byli ještě silnější, bohatí ještě bohatší, chudí ještě chudší a závislí ještě závislejší.

Jako křesťané věříme nejen v „zlo“, ale také v „Zlého“. Víme, že ve světě pracuje Zlý – Boží nepřítel, ďábel. Ten je nepřítelem také člověka. Pokouší se odvést nás od Boha, svádí a lže, snaží se přetáhnout člověka na svou stranu. Chce nám zabránit v plnění Boží vůle a nutí nás řídit se jeho programem nenávisti a vzdoru; odtáhnout nás od následování Ježíše na cestě k Životu a přivést nás na cestu zavržení. Trpíme temným tajemstvím moci zla. A přece věříme, že Bůh v Ježíši Kristu je silnější než všechny síly zla na světě. Držíme-li se jeho, můžeme důvěřovat v Toho jediného, který přemohl sílu zla. V poslední den se Pán vrátí a s ním nový Boží svět, ve kterém je Bůh všechno ve všem.

V každé mši svaté se modlíme: Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír. Smiluj se nad námi a pomoz nám: ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista.

Amen