Historie
V dějinách Církve můžeme pozorovat jednu skutečnost: když klesala a potřebovala se znovu nadechnout a obnovit síly, poslal jí Bůh vždycky takové muže a ženy, kteří svůj život odevzdali zcela Bohu a bližním a potřebnou reformu provedli. Jejich dílo – postavené na pevné skále Kristova učení – přetrvalo věky a nezaniklo, ač v minulosti dávné i zcela nedávné bylo vystaveno mohutným náporům nepřátelských živlů.
V 11. a 12. století procházela Církev nesnadným údobím, kdy sice nešlo o její bytí či nebytí, ale o její sebeuvědomění a vymezení místa, které jí bylo vlastní a které měla zaujímat ve světě zvláště ve vztazích s mocnými tohoto světa. Jedním z těch, kdo uslyšeli Boží volání a přijali pozvání k práci na tomto úkolu, byl i Norbert, druhorozený syn říšských hrabat z Gennepu. Životní podmínky ho předurčovaly ke klasické pohodlné cestě říšského preláta. Ač nežil nějak zhýrale, prožil podivuhodné obrácení a stal se jedinečným nástrojem obnovy Církve. Přitahoval následovníky, proto založil vlastní řeholní společenství, nazvané po prvním klášteře v Prémontré.
Utváření řádu trvalo v podstatě čtyři roky (1120 - 1124), pak okamžitě následovalo období vzrůstu. Bylo jistě projevem velké Boží milosti, že Norbertovi bylo dopřáno nejen zasévat, ale i sklízet plody své práce. V roce své smrti (1134) se mohl těšit téměř ze stovky klášterů, o třicet let později, v roce smrti prvního generálního opata bl. Hugona (1164) bylo klášterů již 261, prakticky po celé Evropě a v Palestině. Jen v Itálii řád nikdy výrazně nezakotvil. Počet klášterů vzrůstal: roku 1241 jich bylo 350, roku 1250 dokonce 466, a tak bychom mohli pokračovat. Na Slovensko byli premonstráti uvedeni ještě za Norbertova života, do českých zemí přišli zásluhou vpravdě svatého olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka nejprve na Strahov roku 1143. Další kláštery mužské i ženské rychle následovaly, rozkvět řádu u nás šel ruku v ruce s rozkvětem ve světě.
Husitství a reformace byly první ranou, zasazenou nejen premonstrátům, ale řeholnímu životu vůbec. Zatímco ještě roku 1500 čítal řád 27 cirkárií (= provincií) a 415 klášterů, do roku 1600 ztratil 182 klášterů a devět celých cirkárií. 17. a 18. století je poznamenáno ochotou, ba přímo nadšením řeholníků uskutečnit vnitřní obnovu řádu. V zemích, které zůstaly katolickými, dochází k opětnému vzestupu početnímu i kvalitativnímu. Po tomto období relativního rozvoje však přichází období osvícenství a francouzské revoluce, které znamenají další těžké období. V letech 1782 - 1838 byly zrušeny všechny naše kláštery až na 9 mužských a 6 ženských. Těm však byl zakázán a znemožněn jakýkoliv vzájemný styk. Zdálo se tedy, že nastal konec Norbertova díla. Jako mnohokrát předtím i potom šlo však opravdu jen o pouhé zdání. Řád nezanikl, přežil a v 80. letech 19. století byla obnovena znovu i jednota řádu díky úsilí strahovského opata Zikmunda Starého. Řád opět potvrdil svou životaschopnost – návrat ke kořenům je vždy zdrojem potřebné energie. Původní pramen nevyschnul, není třeba hledat jinde: nebylo a není třeba autoritativních zásahů zvenčí, řád vždy našel odvahu k vnitřní proměně, která ho přivedla k novému rozkvětu.