Sestry

Současnost

V této sekci bychom rádi představili současnost doksanské komunity premonstrátek. A to jak bezprostřední současnost, tak současnost vzdálenější? Jak se dnešní komunita, zejména ty sestry, které to osobně zažily, dívají na rok 1998 a první roky po obnově komunity?

Už to, že k obnově vůbec došlo, považujeme za zázrak. I to, že jsme stále zde a že dílo pokračuje. Od začátku bylo hodně věcí, kterými nám Bůh ukazoval, že nás zde chce a že nás vede. Zpočátku jsme se obávaly, jak nás zde lidé (nevěřící) přijmou. Ale byly jsme velmi překvapené, jak k nám byli velmi vstřícní – na úřadech apod. nás velmi dobře přijali a pomáhali nám. Někteří místní lidé byli vůči nám ostražití, jiní byli rádi, že jsme přišly a že budeme alespoň část areálu rekonstruovat. P. Antonín Bradna a mnozí další, nám vozili zeleninu a začali nám pomáhat.

Asi ne všechno bylo lehké, ale s odstupem jste schopny se mnohému zasmát. Můžete uvést některé konkrétní oblasti či příběhy, které třeba vyprávíte novým sestrám, když vzpomínáte na začátky v Doksanech?

Ačkoliv čeština a polština jsou podobné jazyky, docházelo někdy k jazykovým nedorozuměním. Např. totéž slovo má v češtině a polštině docela jiný význam – např. čerstvý chléb v polštině znamená starý chléb. Nebo když polská sestra řekla, že někdo šel do sklepa, znamená to česky, že šel do obchodu. Také vzpomínáme na spousty květáku, který jsme dostávaly a sestra v kuchyni tvořivě vymýšlela nové a nové recepty. Vrcholem jejího umění byl květákový guláš!

V čem vidíte jedinečnost a krásu kontemplativního způsobu života?

To musí člověk objevit sám. Není snadné o tomto mluvit, protože zvenku to vypadá docela jinak než zevnitř. Celý den je průběžně protkáván společnou i osobní modlitbou, probíhá v určité odloučenosti a každá z nás tu krásu objevuje sama svým osobním způsobem.

V čem spočívá obtížnost této formy řeholního života?

Pro každého je to něco jiného – pro někoho odloučenost, vstávání, náročnost vytváření vztahů, mlčení nebo zase aktivnější zapojení se do společného života…

Jak často se ozve někdo, kdo má o tento způsob života zájem? Jaká jsou kritéria pro rozlišování povolání?

Ozývají se – jak Pán Bůh dá. Občas se někdo ozve, ale ne vždy to dospěje ke vstupu. Kromě všeobecných požadavků (věk, praktikování křesťanského života, přiměřená lidská zralost, zdravotní stav) je nejdůležitější, zda dotyčnou k tomuto způsobu života a na toto místo volá Bůh. Rozlišování se pak děje v osobním doprovázení a společném naslouchání.

Jaká je bezprostřední současnost? Co se v Doksanech změnilo v posledních letech, co se děje teď a jaké jsou nejbližší plány?

Během více než dvaceti let postupně rekonstruujeme klášter a pečujeme o komunitní život a o vytváření společenství modlitby a práce. Plánů a nápadů máme spoustu. Ale nejprve se snažíme ptát, jaké jsou Boží plány a jestli ty naše jdou stejným směrem. Plánování jde vždy ruku v ruce s nasloucháním tomu, kudy nás Bůh dále vede.

Koronavirová krize a s ní spojené omezení pohybu, karantény, izolace nemocných atd. daly mnohým zabrat. Vy máte určitou skrytost a omezení pohybu i kontaktů, jako součást své spirituality. Říkám si, že by se kontemplativní sestry mohly rozdělit o recept, jak karanténu prožít? Co vám pomáhá, abyste si uchovaly zdraví mysli i duše?

Starší sestry říkají, že nejhorších je prvních dvacet let, a pak už to jde samo. Mladší si zpívají písničku: „Ještě krok, jeden krok, dej sílu pro jeden krok.“ Když se někdo ocitne v izolaci, určitě mu pomůže, když do svých dnů vnese řád. O něj se opíráme i my. A všechny sestry svorně doporučují zpověď jednou za čtrnáct dní. Nebo hledat další způsoby, jak být v kontaktu se svým nitrem, s Božím milosrdenstvím a s přáteli. Všichni potřebujeme čerpat pro své duše pokoj. Vnímáme ale silně potíže a těžkosti, které v této době trápí mnohé a upřímně se za ně modlíme a neseme je ve svých srdcích.

Otázky připravil P. Zdík (odpovídá představená Augustina s nápovědou ostatních sester)

Obnova