Historie

• 1144 - 1782

Klášter sester premonstrátek v Doksanech nedaleko Litoměřic a Roudnice nad Labem vznikl pravděpodobně současně se Strahovem roku 1143 nebo 1144 jako zbožné dílo Vladislava II. a jeho manželky Gertrudy, která zde také nalezla místo svého posledního odpočinku. Sotva si dnes uvědomíme, že to byl druhý ženský klášter založený v našich zemích. První premonstrátky přišly z porýnského Dűnnwaldu. Doksany se těšily přízni vládnoucích Přemyslovců nejen po hmotné stránce, což dokazuje mimo jiné to, že sestrám byly svěřovány na vychování královské dcery včetně (pozdější svaté) Anežky České. Významnou památkou románských Doksan je prostor pod kůrem řeholnic, označovaný dnes nepřesně jako krypta (pro tyto účely byl upraven majiteli klášterního areálu, šlechtickým rodem Lexů z Aehrenthalu, až na konci 19. století). Pozoruhodný je také středověký rukopis obsahující řeholi sv. Augustina a klášterní nekrologium (záznamy o úmrtí řeholnic a dobrodinců a přátel kláštera), uchovávaný dnes v Národní knihovně. (digitalizát k nahlédnutí zde).

V létě roku 1421 vyplenili klášter husité. Sestrám se podařilo utéci; podle pozdější tradice symbolizují tři řeholnice v konventním znaku právě ty, které se musely skrývat v lesích a do kláštera se vrátily až po vleklých útrapách. Skutečnost je ale jiná, protože postavy tří řeholnic jsou doloženy už na předhusitských pečetích kláštera. Legenda však názorně dokládá proměny tradice v průběhu staletí. Konsolidace kláštera po husitských válkách byla poměrně úspěšná, koncem 15. a v první třetině 16. století probíhala stavební obnova klášterních budov. O tehdejší umělecké výzdobě si můžeme udělat představu prostřednictvím pozdně gotické Doksanské archy, umístěné dnes ve sbírkách Strahovské obrazárny.

Během třicetileté války musely sestry z kláštera opět několikrát utíkat, útočiště nalezly postupně v Roudnici, v Litoměřicích a v Praze. V roce 1626 nechal strahovský opat Kašpar Questenberg převézt z Magdeburgu ostatky zakladatele premonstrátského řádu sv. Norberta, které byly od 11. prosince 1626 do 1. května 1627 uloženy v Doksanech, a odtud slavnostním způsobem přeneseny do Strahovského kláštera.

Od konce 17. století začíná velkolepý barokní rozkvět kláštera. Je spojen se jmény velkých stavebníků: proboštů Bruna Kunovského (v úřadu 1692-1709), jeho nástupce Josefa Míky (v úřadu 1709-1733) a opata Josefa Winkelburga (v úřadu 1754-1782, v roce 1738 získali doksanští probošti hodnost opata). Kunovský nechal postavit budovu konventu, monumentální vstupní bránu, a pořídit nové oltáře do klášterního kostela. Současná podoba kostela s kopulí je dílem Josefa Míky. Opat Winkelburg upravil prelaturu, vystavěl novou budovu s refektářem a zveleboval zahrady.

• Život v konventu

V čele doksanské komunity stála převorka, představeným kláštera byl probošt, od roku 1738 opat. První převorka se jmenovala Ida. Řeholnice žily v klauzuře, zatímco probošt obýval prostory mimo klauzuru, jak odpovídalo i nutnosti vykonávat politické a hospodářské funkce. Známe jména téměř všech převorek, ale o životě středověkého konventu toho víme velmi málo. Je to dáno i tím, že většina dochovaných dokumentů z této doby se vztahuje k majetkové držbě kláštera, nikoli k životu sester. Po třicetileté válce počet sester zvolna stoupal, v 18. století míval konvent mezi čtyřiceti a padesáti sestrami. Pocházely ze šlechtických i měšťanských rodin. Mladá žena přicházela do kláštera jako kandidátka. Po několika týdnech byla oblečena do řeholního hábitu a dostala řeholní jméno, a tím se stala novickou. Noviciát trval jeden až dva roky a pokud dívka ve svém záměru vytrvala a probošt s převorkou a s ostatními sestrami shledali, že se skutečně hodí pro řeholní život, složila doživotní sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. Za osm až deset let po složení slibů následovala u chórových sester ještě velace, přijetí zvláštního závoje (latinsky velum), symbolizující zasvěcení a úplné odevzdání sestry Bohu. Nejdůležitějším posláním většiny sester byla každodenní chórová zpívaná modlitba. Proto se velmi cenilo, pokud měly sestry hudební nadání. Kromě toho se zabývaly výrobou a vyšíváním liturgických rouch či drobnými pracemi z oblasti uměleckého řemesla (např. výzdoba relikviářů). V klášteře bývala také lékárna, vedená určenou sestrou, a léčiva byla distribuována do širokého okolí. Další sestry pečovaly o různé oblasti každodenního života v klášteře, ať už šlo o liturgii (sakristánka) nebo běžné potřeby komunity (provoz kuchyně či péče o oblečení a prádlo). Laické sestry měly na starosti hrubší domácí práce. V roce 1782, kdy byl klášter zrušen, měla komunita i s novickami 52 členek. Většina odešla k příbuzným, ale řadě z nich poskytl v závěru života útočiště strahovský opat na strahovské faře, v klášterním špitálu nebo na některém z klášterních statků. Poslední členka doksanské komunity zemřela v roce 1837. Převorka Alžběta Juliana Sekerková ze Sedčic (v úřadu byla s krátkými přerušeními v letech 1655-1692) napsala německou kroniku doksanského kláštera pro léta 1642-1683. V době jejího úřadu vstoupila do doksanského kláštera vizionářka Maxmiliána Zásmucká (1655-1718).

• 1782 - 1998

Josef II. zrušil většinu ženských klášterů v Čechách, ušetřil pouze alžbětinky, voršilky a anglické panny, tedy řády věnující se charitativní a pedagogické činnosti. V roce 1782 byly zrušeny také doksanské premonstrátky. Budovy kláštera převzal do správy Náboženský fond. Poté několikrát změnily majitele. V roce 1804 je zakoupil Jan Antonín Lexa z Aehrenthalu, syn vojenského dodavatele povýšeného do šlechtického stavu. Nejvýznamnějším členem rodiny se stal Alois Leopold, který v letech 1906-1912 zastával funkci rakousko-uherského ministra zahraničí. V roce 1945 byly majetky rodiny v Československu konfiskovány a doksanský klášter se dostal do vlastnictví státu.

• 1998 až současnost

První snahy o obnovu kontemplativního života sester premonstrátek byly učiněny na začátku 20. století. Tehdy několik děvčat začalo svou formaci v klášteře v Krakově v Polsku, ale po návratu se ukázalo, že z církevních i státních důvodů není možné zahájit život v klauzuře. Tak vznikla Kongregace sester premonstrátek na Svatém Kopečku (1902), která se začala věnovat i vnějšímu apoštolátu. Touha po životě úzce kontemplativním v sestrách nevymizela. Po roce 1989, kdy padl komunistický režim a církev dostala svobodu, se mohla i myšlenka obnovy kontemplativního života stát postupně realitou. Z Kongregace sester premonstrátek se přihlásilo několik sester, které tímto způsobem chtěly žít. Volba místa padla na starý klášter v Doksanech, který přes všechnu devastaci stále ještě stojí. V roce 1997 odkoupil strahovský klášter od státu severní část bývalého konventu a začala se plánovat její rekonstrukce. Opat Michael Pojezdný požádal krakovskou kanonii, aby poslala sestry k obnově svého mateřského kláštera (klášter v Krakově byl totiž založen roku 1164 z Doksan). S požehnáním strahovského opata, převorky krakovského kláštera a generální představené Kongregace zahájily 31. ledna 1998 společný život čtyři sestry (2 z Polska, 2 z Čech) - prozatímně v budově doksanské fary. Komunita se začala postupně rozrůstat a formovat. Od prosince 1998 do prosince 2002 probíhaly základní práce v zakoupené části objektu a bylo dokončeno západní křídlo kláštera, které již mohlo sloužit životu sester. V lednu 2003 se do této části komunita mohla nastěhovat a 30. ledna 2003 prožít slavnostní posvěcení. V současnosti tvoří komunitu 9 sester.