Premonstrátská spiritualita

Jsou různé způsoby, jakými se definuje spiritualita premonstrátského řádu. Zde nabízíme krátké definice pojmů: communio (společenství), stabilitas (stálost, věrnost), contemplatio (kontemplace), actio (činný život, služba).

• COMMUNIO

Člověk, který vstupuje do kláštera, se stává členem společenství. Bůh ho zve, aby vstoupil do vztahů, které mohou být náročné a složité. Ve společenství se setkávají lidé lišící se věkem, typem vzdělání, výchovou, povahami, osobními obdarováními. I přes tyto rozdíly spojuje bratry a sestry v Řádu jedna víra a jeden cíl, který je v Bohu. Bůh je svedl dohromady. Žijí pro Něho a pomáhají si na cestě. Communio je pro tyto lidi duchovní cestou a programem. Cestou k premonstrátské svatosti není izolovaný výstup k Bohu, oddělený a nezávislý na druhých, či individuální úspěch, a už vůbec ne soutěž, nebo dokonce boj. Každý užívá svých darů a znásobuje je ve sdílení s ostatními a v součinnosti s nimi. Cílem je žít ve svornosti a blížit se stavu, který Písmo svaté popisuje slovy: „Byli jednoho srdce a jedné mysli v Bohu“. V jednotě srdcí, sdílení a společné modlitbě pak mohou premonstráti i premonstrátky zakoušet mystickou přítomnost zmrtvýchvstalého Ježíše. Svatý Jan Pavel II. popisuje spiritualitu společenství těmito slovy: „Znamená v prvé řadě obrátit srdce k tajemství Trojice, která v nás přebývá a jejíž jas máme zachytit také na tváři bližních, žijících kolem nás. Sdílet radosti i utrpení bratra, vytušit jeho přání, postarat se o jeho potřeby, nabídnout mu opravdové a hluboké přátelství. Spiritualita společenství znamená dále schopnost vidět v druhém především to pozitivní, abychom ho mohli přijmout a ocenit jako Boží dar. Spiritualita společenství je také umění vytvořit prostor bratru tím, že poneseme břemena jeden druhého a budeme čelit sobeckému pokušení, které na nás neustále útočí a vyvolává soupeření, kariérismus, nedůvěru a žárlivost.“ (Novo Millenio Ineunte)

• STABILITAS

Premonstráti věří, že je Bůh povolává do konkrétního společenství a konkrétního kláštera. Stabilitas znamená stálost a věrnost tomuto místu i společenství. Smyslem stabilitas není jen mít střechu nad hlavou. Znamená to i mít domov, oporu, místo, kde je řeholník přijímán, kde může zakoušet bratrství a obnovovat své premonstrátské zasvěcení. Stabilitas je také závazek a úkol. Všichni členové kláštera mají vytvářet prostor lidského setkávání, porozumění, bezpečí a uvolnění. Mají se navzájem duchovně povzbuzovat, jeden druhému pomáhat, sdílet spolu radosti i bolesti a všechny starosti i problémy. I když se kvůli úkolům může místo působení jednotlivých členů měnit, vždy zůstává trvalá přináležitost ke konkrétnímu společenství a klášteru. Skrze stabilitas věnuje Bůh řeholníkům a řeholnicím přístav, ve kterém mohou zakotvit a občerstvit se. Řeholníci se v klášteře mohou opírat také o tradice v oblasti klášterních zvyků jako je nošení bílého hábitu, prvky bohoslužby, denní řád, zvyklosti společného života podle Řehole sv. Augustina. Navazují tak na mnohé, kteří takto žili před nimi a jimž se to osvědčilo v praxi. Každý člověk potřebuje cítit objetí domova, jinak strádá. I řeholníci potřebují mít domov tady na zemi, skrze nějž vrůstají do trvalého domova v nebi. Zdravě prožívaná stabilita ke klášteru, společná modlitba, společně slavená liturgie a prožívané řeholní bratrství v nich živí naději, která je „zakotvena v nebesích“. Tam je jejich pravá vlast.

• CONTEMPLATIO

Pojem „kontemplace“ obecně znamená něco „soustředěně pozorovat; zahledět se; uvažovat; rozjímat“. V křesťanské tradici to znamená věnovat pozornost Bohu, jak se zjevuje v Písmu, stvoření, vlastním životě člověka a v životě světa. Kontemplace začíná tehdy, když člověk přestane být zcela zaujat svými vlastními zájmy a dovolí, aby jiná osoba, událost, předmět, nebo přímo Bůh sám upoutali jeho pozornost. Známe obtíže, které se objevují v komunikaci a ve vztazích mezi lidmi. Ještě problematičtější je naslouchání neviditelnému, tajemnému a všemohoucímu Bohu. Synové a dcery svatého Norberta stejně jako ostatní křesťané věří, že Bůh se jim zjevuje, pohlíží na ně a naslouchá jim. Svou lásku jim plně zjevil v Ježíši Kristu, kterého společně následují. Hledí na něj jako na milovanou a milující bytost. Pro ně je kontemplace angažované mlčenlivé naslouchání plné touhy nechat se Bohem oslovit a obdarovat. Duchovní život a rytmus modlitby jim pomáhá stávat se vnímavějšími pro jeho navštívení. Privilegovanými duchovními nástroji, které premonstráti rádi využívají, jsou: slavení liturgie, naslouchání Písmu svatému, mlčení, adorace, mariánská úcta… Centrem jejich pozornosti je Ježíš, jehož postupně stále lépe poznávají v evangelijních událostech a v díle, jež ve světě stále působí jeho Duch. Jemu se učí ponechávat více prostoru, aby je mohl proměňovat. Bůh pro řeholníky není jen ideou, o které se má přemýšlet, nebo souborem hodnot, jež je třeba zvažovat a realizovat. Bůh je pro ně někým skutečným a živým. Touží po tom, aby se i oni stali skutečnými pro něj. Pak Bůh přestává být vzdálený a cizí. Je v životě blíž, je přítomný a oni mu mohou naslouchat a z hloubi srdce odpovídat.

• ACTIO

Přátelství s Bohem uschopňuje premonstráty a premonstrátky vidět pravou podstatu světa Božíma očima. Je to Stvořitelovo milované dílo – krásné, avšak i poničené hříchem. A tato skutečnost je pobízí, aby se zapojili do péče o něj a aby duchovní pomoc přinášely nejen svým bratřím a sestrám, ale zejména těm nejslabším. Pro premonstráty je typická otevřenost přejímat úkoly podle potřeb doby. Premonstráti působí na všech kontinentech naší planety. Působí jako učitelé a profesoři, poradci, vychovatelé, terapeuti, nebo jako duchovní průvodci. V některých státech spolupracují s vládou v boji proti kriminalitě a bídě. Pastorační služby nabízejí ve svých klášterech i diecézích, slouží ve farnostech a duchovní a svátostnou službu poskytují také v nemocnicích, ošetřovatelských zařízeních, domovech pro seniory a hospicích. Někteří členové řádu slouží jako kaplani v armádě, u policie, ve věznicích, nemocnicích, i v lékařských záchranných službách. Podle svých darů a vzdělání se zapojují do nejrůznějších služeb církve. V mnoha oblastech společně se svými farními společenstvími pečují o lidi na okraji společnosti – o chudé, bezdomovce, osoby s postižením a handicapované, o opuštěné, zneužívané či jinak znevýhodněné. Mnohé kláštery jsou významnými kulturními centry. Slouží často jako místa setkávání, duchovních obnov, exercicií, škol modlitby, dnů mlčení, přednášek a duchovního doprovázení. Premonstráti i premonstrátky jsou zváni, aby dávali do služby své individuální možnosti, dary, rezervy a čas, zároveň ale aby podporovali ze svých prostředků dobrá díla a dávali k dispozici i vše, čeho jsou schopni dosáhnout a co mohou nabídnout společně. Jsou ve světě, ale nemají být ze světa – mají být vnímaví vůči mnoha často překvapivým lidským situacím, hledat v nich a pomáhat v nich nalézat Boha, vnášet do nich modlitbu a k modlitbě vést.

„Když odcházíme od chóru a oltáře, jdeme sloužit lidské rodině v duchu prostoty, pohostinnosti, smíření a pokoje pro dobro církve a světa, se zvláštní pozorností ke Kristu v chudých, trpících a těch, kteří Jej neznají.“ (Generální kapitula řádu 2006)